Založit webové stránky nebo eShop
aktualizováno: 22.03.2016 07:42:06 

CHOVATELSKÁ STANICE "RATIBOŘSKÉ STRÁNĚ"

O plemeni
 
 
Tibetská doga - Do-khyi - Tibetan Mastiff
 
 
 
Patří do skupiny molossoidních plemen. Je opředena legendami a záhadami, stejně jako země odkud pochází. Je možné si ji koupit, ale její přátelství a věrnost si musíme zasloužit. I její původ je i dodnes předmětem mnoha dohadů. Je pravděpodovně předchůdcem všech velkých psů jako jsou napr. bernardýn, novofundlanďan, neapolský mastin, rotvajler atd. Jakkoli je její původ nejasný je jisté, že jde o velmi staré plemeno, jehož vzhled a charakter se v průběhu staletí jen velmi málo změnil.
 
TROCHA HISTORIE
 
Tibet je dodnes izolovaný a asijské národy si velmi dobře uchovávají svoji kulturu, jejíž součástí jsou i tito psi. Velké dogy s bohatě osrstěným ocasem neseným na hřbetě nacházíme na reliéfech pocházejících z období 2000 let př. n. l., čínské písemné doklady hovoří (1100 př. n. l.) o velkém psu z Tibetu, kterého dostal darem císař Wou Wang. Tento pes byl obzvláště divoký a vycvičený proti cizincům. Prvním Evropanem, který se setkal s tibetskou dogou, byl Marco Polo. Během své cesty Čínou se setkal s tibetskými obchodníky a jejich psy. Tito psi na něj velm zapůsobili. Popisuje je jako nádherná a odvážná zvířata. Nezaleknou se ani divokých býků, kteří jsou obzvláště nebezpeční. Hovoří o psech velkých jako osli. Je však třeba poznamenat, že osly, které Marco Polo popisuje, nelze srovnávat s osly, které známe dnes. Jisté je, že tibetské dogy Marca Pola okouzlily. Bohatá srst a odvážné chování je v jeho představách činily daleko většími, než ve skutečnosti byly. Jednoho psa si s sebou přivezl do Evropy. Byl to první exemplář tohoto plemene, který se dostal na evropský kontinent. Od té doby uplynula řada století, než byly tibetské dogy znovuobjeveny anglickými kolonizátory Indie či Nepálu, kteří měli možnost se s nimi setkat na cestách po Tibetu. Ve svých záznamech z těchto cest je popisují jako velké divoké psy, kteří v noci bdí nad vesnicemi. Jejich úkolem je odradit od vstupu do vesnice jakékoli vetřelce. Tibeťané si velmi vážili svých psů, neboť ochraňovali jejich dům a dobytek. Pro cizince bylo takřka nemožné získat některého z těchto jedinečných psů. Koupit si tibetskou dogu bylo naprosto vyloučené, pouze některým významným osobnostem se jí dostalo darem. Například princ Edward VII. dostal pár těchto psů během cesty do Indie. Jeho pes jménem Siring byl později velmi dobře znám kynologické veřejnosti a byl s úspěchem vystavován.
 
 
SOUČASNOST
 
Dnešní Tibetská doga nedosahuje až takových rozměrů jak uvádějí legendy. Dle standardu musí mít feny minimálně 61 a psi 66 cm. Horní hranice není stanovena. Většina nejlepších chovných psů (samců) v ČR má výšku 72-74 cm. I tak se jedná o robustní plemeno s velmi kompaktní stavbou těla, silnou kostrou a výborným osvalením. Do-Khyi, jak se Tibetským dogám v zemi původu říká, zapůsobí na každého hned na první pohled svým velmi přirozeným vzhledem.
 
Mnohé o charakteru dnešní Tibetské dogy zajisté napovídá právě historie. Jelikož se ale změnily podmínky, ve kterých jsou tito psi odmalička vychováváni a socializováni, stali se výbornými společníky, rodinnými psy a hlídači v jedné "osobě". Vždy byli silně vázáni na svého pána a rodinu a také ostatní domácí zvířata považovala za svá, neboť s nimi byli v neustálém kontaktu. Proto i dnes jsou vůči dětem i jiným zvířatům velmi tolerantní. Nikoho bezdůvodně nenapadají ani nedávají důvod k šarvátkám. Pro děti jsou dobrými kamarády, dalo by se říct, že přímo mazlíčky. Důležitá je ale vždy přítomnost dospělých, protože na rozdíl od psů jsou děti nevyzpytatelné. Stále se hovoří však o správně vedeném psovi. Tibetská doga se necvičí, ale vychovává, a to od věku štěněte. Je třeba s ním trávit hodně času, seznamovat je s různými podněty, zvykat na lidi i zvířata, apod. Pak je z nich skutečně klidný a vyrovnaný rodinný přítel.
 
Jde o psa velmi věrného a statečného, odhodlaného bojovat při ochraně svého pána či teritoria do posledního dechu. Tibetská doga má mimořádně vyvinuté teritoriální cítění, je vysoce inteligentní a samostatná. Je vhodná pro hlídání větších prostranství i rodinného domu. Hodí se i pro práci ve strážní službě, jakékoli určené území bude nekompromisně hlídat, musí se však vždy počítat s její samostatností při rozhodování. Při její mohutnosti si každý rozmyslí, zda naruší objekt. Pokud přece jen k narušení dojde, jde okamžitě po narušiteli.
Tibetská doga není pes do kotce ani na řetěz. Většinu dne by měla mít možnost volného pohybu. Ideální je dvorek nebo zahrádka u rodinného domu, kde může být celoročně bez ohledu na počasí. Je dobré, aby měla boudu, ale hlavně v mládí se v ní moc nezdržuje. Pokud má bouda rovnou střechu, možná na ní vaše tibetská doga bude lehávat. Miluje sníh a mráz, ale ani letní vedra jí příliš nevadí, uchýlí se do stínu a ožívá večer. Péče o srst je neobvykle snadná, stačí občas pročesat a stále vypadá upraveně. Výjimkou je jarní línání, kdy je dobré ji česat denně. Pokud je odmalička zvyklá na kontakt s lidmi a jinými psy, je také výborným společníkem při toulkách přírodou i při procházkách ve městě. Na procházce ji většinou cizí psi nezajímají. Návštěvy, které její pán dovede dovnitř domu toleruje, případně se nechá pohladit a obdivovat. Vetřelce na vlastním území ráda nemá. Pokud se v blízkosti jejího teritoria objeví cizí člověk nebo pes, štěká.
 
Naštěstí, na rozdíl od Tibetu, kde počet představitelů tohoto fascinujícího plemene stále klesá, se jejich chov v ČR, díky obětavým chovatelům, každým rokem rozšiřuje a především zkvalitňuje. Od roku 1991 je v plemenné knize zaregistrováno přibližně 1040 tibetských dog.
 
text: Eva Němcová, zdroj:  časopis Fauna
 
 
 
Standart tibetské dogy č. 230/24. 8. 1988
 
Země původu: Tibet
 
Patronát: Velká Británie
 
Celkový dojem: mohutný, těžký, dobře stavěný pes se silnou kostrou. Působivý svým vzhledem zároveň důstojným i dobrotivým.
 
Charakteristické rysy: dobrý společník, pes na hlídání a ochranu, vyvíjí se pomalu, nejlepší formy dosahuje ve věku 2 - 3 let u fen a u psa nejdříve ve 4 letech.
 
Chování: odměřené se smyslem pro ochranu.
 
Hlava a lebka: hlava dosti široká, těžká a silná. Mohutná lebka: týlní výčnělek a stop jsou dobře znatelné, délka lebky od týlu ke stopu se rovná délce čenichové partie od stopu ke špičce čenichu, ale může být i kratší. Čenichová partie je správně široká, silná, čtvercová z jakéhokoliv pohledu zpředu či z profilu. Čenich je dobře pigmentovaný, nozdry jsou otevřené. Pysky jsou správně vyvinuty, mírně převislé na stranách. V dospělém věku se objevují na hlavě v oblasti pod očima a v koutcích tlamy vrásky.
 
Oči: velmi výrazné, střední velikosti. Barva hnědá ve všech odstínech. Oči jsou dobře uloženy na stranách hlavy, oválné, mírně šikmé.
 
Uši: střední velikosti, trojúhelníkového tvaru, převislé nesené nízko, padají směrem dopředu, lemují hlavu. Mírně se nadzdvihávají, když je pes ve střehu. Ušní boltec je pokryt krátkou, jemnou strstí.
 
Skus: nůžkový, čelisti jsou silné a představují perfektní nůžkový skus, pravidelný a kompaktní, to znamená, že horní řezáky se dotýkají spodních v těsné blízkosti a jsou zasazeny v pravém úhlu vzhledem k dásním. Klešťový skus je přípustný. Důležité je, aby nedošlo k posunu zubů, neboť kvadratický tvar čenichové partie musí být zachován.
 
Krk: silný, svalnatý, okrouhlý, bez velkého laloku. Je pokryt hustou srstí, která stojí.
 
Přední končetiny: lopatky jsou šikmé, svalnaté, silné. Přední nohy jsou rovné, záprstní kosti jsou silné s mírným sklonem. Přední končetiny jsou dobře osrstěné.
 
Trup: silný, svalnatý, záď téměř neznatelná. Hrudník dosti vysoko, úměrně široký, žebra klenutá tak, aby hrudní koš měl tvar srdce. Hrudní oblast mírně sestupuje pod kolena. Délka trupu je o něco větší než kohoutková výška.
 
Zadní  končetiny: silné, svalnaté se správným zaúhlením, hlezna silná, nízko nasazená. Při pohledu ze zadu jsou zadní končetiny paralelní. Odstranění paspárků není povinné.
 
Pohyb: energický, uvolněný, vždy lehký a elastický. Při rychlém pohybu se snaží přiblížit končetiny ve střední rovině. Krok se zdá být pomalý a odměřený.
 
Srst: u psa mnohem hustší než u feny. Kvalita srsti je důležitější než kvantita. Má být správné délky a hustoty. V zimních měsících má hustou podsadu, která v létě prořídne. Srst je jemná, ale tvrdá a rovná. Není nikdy hedvábná, kudrnatá ani zvlněná. Hustá podsada připomíná vlnu. Na krku a lopatkách je srst hohatá a tvoří hřívu. Ocas je bohatý a pokryt hustou srstí. Stehna zadních končetin jsou osrstěna delší srstí.
 
Barva: sytě černá, černá se znaky, kaštanově hnědá, různé odstíny šedé, zlaté a rovněž šedá se zlatými znaky. Rezavé znaky přecházejí až ve velmi světle plavé. Bílý znak tvaru hvězdy na hrudi je přípustný. Menší bílé znaky na nohou jsou tolerovány. Rezavé nebo zlaté znaky se objevují nad očima, na vnitřní straně nohou a vnější straně ocasu.
 
Ocas: středně dlouhý, nepřesahuje hlezna. Je vysoko nasazený, na úrovni horní linie. Je stočen směrem ke straně na zádech a bohatě osrstěn.
 
Výška: nejméně 66 cm u psů a 61 cm u fen.
 
Vady: jakákoliv odchylka od výše uvedeného standartu je považována za vadu a bude penalizována dle závažnosti.
 
Pozn. psi musí mít obě varlata úplně sestouplá v šourku.
TOPlist